Na počátku 20. století byla rozšířena vojenská strategie vyčerpání. Říká se jí opotřebovací válka. Jedná se o vojenskou strategii, která spočívá ve vyčerpání protivníka až ke kolapsu prostřednictvím neustálých personálních a materiálních ztrát. V extrémních případech se hovoří také o "válce vyhlazení" ("strategy of annihilation"). Tak tomu bylo v první a druhé světové válce, ale také v korejské a vietnamské válce. Na západní frontě první světové války vedli Spojenci a Němci opotřebovávací válku, kterou provázely velké materiální a personální ztráty. Uchýlili se ke kombinované válce, v níž byly všechny zbraňové systémy a vojenské skupiny (armáda, námořnictvo, letectvo) nasazeny v taktické a strategické kombinaci. Ve druhé světové válce to zahrnovalo krutou vyhlazovací válku wehrmachtu na východě a plošné bombardování spojenců v Německu. Cílem takové války je "bezpodmínečné vítězství".

Problémem této strategie jsou příliš vysoké ztráty pro všechny strany. Po druhé světové válce žádná velká průmyslová země nevedla takovou válku proti jiné průmyslové zemi. Dokonce i pokusy Američanů porazit tímto způsobem Koreu a Vietnam, tehdejší země třetího světa, se ukázaly jako nákladné z hlediska ztrát.

Již po první světové válce se objevily snahy nahradit tuto strategii jinou, a to využitím kombinované rychlé války ("joint warfare") k rychlému vyřazení vojenského protivníka z boje bez dlouhé opotřebovávací války. V Německu byla na počátku druhé světové války používána strategie takzvaného "bleskového válečného konfliktu", která musela být v druhé polovině války opuštěna, protože odpor spojenců vedl zpět k opotřebovací válce.

Američané se poučili z Vietnamu. Od té doby se Američané snaží omezit války na konkrétní vojenské operace, které mají jasně definované cíle. V takových případech je americká armáda, americké námořnictvo, americké letectvo a americká námořní pěchota podporována Společným velitelstvím speciálních operací USA (JSOC). Tento typ časově a prostorově omezené vojenské operace je však možný pouze v případě velké převahy.

Proti státům, jako je Ruská federace nebo Čínská lidová republika, není možná ani vyhlazovací či opotřebovací válka, ani rychlá vojenská operace. V každém případě hrozí eskalace až k úplné katastrofě, které se chceme podle poučení z druhé světové války a kvůli existenci zbraní hromadného ničení vyhnout.

Hybridní válka

V posledních desetiletích je stále zřejmější, že s dnešními zbraňovými systémy je otevřená válka jen stěží proveditelná. Spojené státy americké, Ruská federace, Čínská lidová republika, ale i státy jako Íránská islámská republika a Saúdskoarabské království a některé další státy již dávno přešly k nové formě vedení války, kterou poprvé jasně definoval vojenský teoretik Frank G. Hoffman v roce 2005. Nazývá ji "hybridní válka".

Tato forma války, kterou již můžeme pozorovat v Sýrii, na Ukrajině, v Jemenu a dalších konfliktních oblastech, je hybridem partyzánské války, tajné války, zpravodajských operací a metodického plnohodnotného útoku na nepřítele.

Důležitou charakteristikou je, že se stírají hranice mezi válkou a mírem. To se děje prostřednictvím využití skrytě bojujících jednotek. Přitom vojáci operují bez státních znaků na cizím území.

Než dojde k otevřené válce s plnohodnotným použitím zbraní, včetně zbraní hromadného ničení, používají se nejprve všechny ostatní formy, jako je ekonomická válka, finanční zbraně, propagandistické a dezinformační kampaně, jakož i kybernetické útoky, s cílem protivníka opotřebovat a oslabit skrytě neustálým obtěžováním. Jde o "strategii vyčerpání", dlouhodobé vyčerpávání protivníka, dokud se sám vnitřně nerozpadne.

Od roku 2014 USA a NATO obviňovaly Rusko z vedení hybridní války na Ukrajině. Tato obvinění Západ opakovaně aktualizoval. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov naopak obvinil USA a NATO z vedení hybridní války proti Rusku.