USA a Evropa ztrácejí svůj globální vliv. Na mnoha kontinentech je předstihují Číňané. V mnoha zemích třetího světa se Čína již stala největším dárcem rozvojové pomoci a investorem.

Austrálie, Nový Zéland a Oceánie

USA daly Číně opakovaně najevo, že Tichý oceán považují za "Mare Nostrum" Američanů. Tento imperiální nárok podtrhuje vojenská přítomnost USA v Japonsku a vojenské aliance s Austrálií, Novým Zélandem, Tchaj-wanem a Filipínami.

Tento nárok USA však lze jen stěží zdůraznit ekonomickými závislostmi. Od druhé světové války dominují USA v Tichomoří také ekonomicky. Vojenská a hospodářská hegemonie šly ruku v ruce. Již zhruba dvacet let jsou však tichomořské státy stále více závislé na Číně. Politicky a vojensky jsou státy jako Austrálie a Nový Zéland stále na straně USA a Velké Británie. Hospodářsky jsou však na Číně závislé.

Čína se svými 1,4 miliardami obyvatel představuje největší trh a je také nejdůležitější výrobní základnou Asie. Austrálie a Nový Zéland se svým malým počtem obyvatel nemohou této přitažlivosti uniknout. Australské společnosti jsou na Číně závislé jako na odbytovém trhu. Australští spotřebitelé již dlouho stále více konzumují výrobky "made in China". Čínští investoři se v Austrálii usazují a získávají vliv. Peníze dělají úplatky. Mezitím je i americká zpravodajská služba CIA znepokojena rostoucím vlivem Číňanů na australskou a novozélandskou vládu, společnost, ekonomiku a média.

Závislost mezi Čínou a Austrálií je vzájemná. Austrálie je obrovským dodavatelem surovin, které Čína potřebuje pro svůj rostoucí průmysl. Naopak australská ekonomika je dlouhodobě závislá na příjmech z vývozu, které plynou z prodeje surovin do Číny.

Dokonce i Filipíny, které jsou od americké koloniální éry před zhruba sto lety trvale ovládány USA, se pod vedením svého prezidenta Rodriga Duterteho stále více přibližují Číně. Říše středu je totiž na Filipínách významným investorem. Toto sbližování dává Dutertemu do rukou vyjednávací trumf proti Američanům. Prozatím může zájmy Číňanů a Američanů stavět proti sobě.

Jižní Amerika

Jižní Amerika byla po dlouhou dobu zadním dvorem USA. Většina latinskoamerických zemí byla na USA finančně a hospodářsky závislá. To se nyní mění. USA jsou nahrazovány Čínou.

Čína je zatím největším investorem a věřitelem v Jižní Americe, jak uvádí například "Süddeutsche". Čína je největším obchodním partnerem významných jihoamerických států, jako jsou Brazílie, Chile a Peru. V přístavech a pobřežních městech Chile, Peru a Ekvádoru se pohybuje stále více Číňanů, což zajišťuje zintenzivnění trans-pacifického obchodu ve prospěch Číny. Čínské banky poskytují v Latinské Americe více úvěrů než MMF a Světová banka dohromady. Číňané tam staví silnice, přístavy, rafinerie, přehrady a mnoho dalšího. Číňané také nakupují velké množství zemědělské půdy, aby mohli vyrábět pro domácí trhy.

Mnohé jihoamerické vlády se zpočátku stavěly k čínskému vlivu dost lehkomyslně. Věřily totiž, že jen tak mohou zatlačit vliv USA a Evropy. Tímto způsobem však Latinská Amerika přeskakuje z pánve do ohně. Číňané nyní vyvíjejí tlak na ovlivňování latinskoamerické politiky. Některé státy, například Panama, přerušily diplomatické vztahy s Tchaj-wanem. Lze si představit proč.

Afrika

Číňané také staví silnice, přehrady a dokonce celá města v mnoha afrických státech. Číňané dělají to, co většina afrických zemí nedokáže, a to v rekordně krátkém čase. Protože většina afrických zemí má příliš málo kapitálu na to, aby Číňanům zaplatila, dostávají Číňané koncese na těžbu, práva na těžbu, práva na těžbu ropy a obchodní práva.

Jen v letech 2019 až 2020 chtějí Číňané na africkém kontinentu investovat přibližně 60 miliard amerických dolarů. Jeden si může být jistý: Číňané to nedělají z altruismu.

V Africe mezitím rostou obavy z přílišné závislosti na Číně. Lidé si nepřejí druhou koloniální éru. S nárůstem čínských investic v Africe však roste i zadlužení mnoha afrických států. V budoucnu může Čína tuto závislost využít v podobě politického vlivu.

Indický oceán

V pozdním středověku ovládali Arabové námořní obchod přes Indický oceán. Lodě se plavily z Bagdádu a Basry přes Eufrat do Perského zálivu, odtud do Ománu a Adenu, odtud opět na Zanzibar, Madagaskar, indické Malabarské pobřeží (nazývané také Pepřové pobřeží) a dále do Singapuru.

Později přišli Portugalci a Holanďané. V 19. století byli hegemonem Indického oceánu jednoznačně Britové. Od Kapské kolonie přes Britskou východní Afriku až po Aden a dále do Britské Indie, Barmy, Malajsie a Singapuru a odtud do Austrálie: celý Indický oceán byl v britských rukou.

Po druhé světové válce a rozpadu britského impéria se zpočátku věřilo, že dominantní mocností stejnojmenného oceánu se stane Indie. Číňané však Indům už dávno zavařili. V rámci svého projektu Nové hedvábné stezky realizují Číňané pevný plán na zajištění námořních tras mezi Čínou a Evropou. Tento nárok podtrhují nejen ostrovy v Jihočínském moři, čínský vliv na Malajsii, Indonésii, Thajsko, Barmu a Singapur, ale také čínské investice na Srí Lance a Maledivách.

Srí Lanka a Maledivy jsou na Číně dlouhodobě finančně závislé. Na Srí Lance (dříve Cejlon) vybudovali Číňané obrovský přístav. Protože Srí Lanka není schopna splácet půjčky na přístav, musel ostrovní stát postoupit práva na přístav Číně na 99 let. To připomíná to, co kdysi udělali Britové s Hongkongem. Maledivy jsou rovněž zcela závislé na Číně. Jen obrovský most, který spojuje ostrov letiště s hlavním ostrovem Male, způsobil, že malé ostrovní království je Číňanům značně zadluženo. Trpasličí státy, jako jsou Maledivy, jsou zcela neschopné samy organizovat, financovat a realizovat tak rozsáhlé infrastrukturní projekty. Čína to zvládne během chvilky. A malé státy se stejně rychle chytí do čínské dluhové pasti.

Když si Číňané nárokují Indický oceán pro sebe, mají také vojenské záměry. Číňané to zdůrazňují svou námořní základnou v Džibuti na Africkém rohu. Odtud Číňané kontrolují vstup do Rudého moře. Rostoucí čínský vliv v Egyptě kvůli Suezskému průplavu a koupě a rozšíření řeckého přístavu Pireus jsou dalšími kroky k zajištění obchodních cest. To znamená, že námořní cesta z Říše středu do Evropy bude brzy pevně v čínských rukou.