[Tento článek ISSB e.V. vyšel již 7. července 2014 ve "Freie Welt". Z aktuálních důvodů jej přetiskujeme znovu].

V roce 1956 šokoval svět geolog a odborník na ropu M. K. Hubbert. Jeho poznatek: Světové zásoby fosilních uhlovodíkových surovin, jako je ropa, zemní plyn a uhlí, jsou konečné. Jeho postřeh: Po každém objevu nového ropného ložiska těžba zpočátku stoupá, pak se krátce udržuje na vysoké úrovni a nakonec nenávratně klesá. Těžebního maxima ropného pole je tedy dosaženo dlouho před jeho vyčerpáním.

Důvody jsou následující: Na začátku je třeba ropné pole rozvinout. K tomu je zapotřebí mnoha zkušebních vrtů, aby bylo možné odhadnout jeho rozsah. Na začátku je tlak v ložisku ropy nejvyšší. Ropa vystřikuje ze země a lze ji snadno vytěžit. Jakmile je ropné pole zcela rozvinuto, dosahuje těžba svého vrcholu. Nakonec těžba klesá. Je to proto, že zbývající ropu lze vytěžit pouze s vysokým energetickým vstupem.

Podle teorie ropného vrcholu bude v určitém okamžiku dosaženo celosvětového maxima těžby ropy, a to v okamžiku, kdy většina ropných vrtů překročí vrchol. Pak celosvětová produkce ropy klesne. Pojem "ropný vrchol" je často chápán nesprávně. Neznamená to, že ropa bude v blízké budoucnosti zcela vyčerpána do poslední kapky. Znamená pouze to, že po určitém časovém okamžiku již nebude možné zvyšovat těžbu nebo produkci.

Pro průmyslovou civilizaci založenou na fosilních zdrojích to znamená vzdát se hospodářského růstu. Vždyť rychle rostoucí asijské ekonomiky jsou přinejmenším stejně hladové po energii a surovinách jako Evropa a Severní Amerika. Při nedostatku zásob ropy a poklesu objemu těžby je jen otázkou času, kdy na to hospodářský systém zareaguje. Po "ropném vrcholu" následuje s časovým odstupem ekonomický "bod zvratu". Pak hrozí totální kolaps.

Těžba ropy již v mnoha zemích vrcholu dosáhla nebo jej překročila.

Některá z největších světových ropných polí již překročila svůj produkční vrchol, pravděpodobně i slavné pole Ghawar v Saúdské Arábii. Saúdská Arábie a Rusko jsou v současnosti největšími producenty ropy na světě.

Problémem diagnózy vrcholu je, že ji lze ověřit až po několika letech. Je totiž třeba nejprve objasnit, zda se jedná o krátkodobé výkyvy v produkci, nebo o příznaky dlouhodobého poklesu. Dalším problémem je netransparentnost energetické politiky. Podle pravidla OPEC musí být maximální roční produkce v určitém poměru k oficiálně deklarovaným zásobám. Panují obavy, že jednotlivé státy s těmito čísly a statistikami manipulují, aby udržely svou roční produkci na požadované úrovni.

Irák a Írán mají s největší pravděpodobností svůj produkční vrchol ještě před sebou. Obě země mají po Saúdské Arábii největší zásoby ropy na světě. Proto je politická situace v těchto zemích předmětem mezinárodního zájmu. Kromě toho země jako Kazachstán, Libye, Súdán, Ázerbájdžán, Katar a Alžírsko pravděpodobně teprve dosáhnou svého produkčního vrcholu. Naproti tomu řada dalších zemí již svého produkčního vrcholu dosáhla nebo jej překročila, například Sýrie (1995), Argentina (1998), Venezuela (1998), Austrálie (2000) nebo Omán (2001).

V Evropě bylo "ropného vrcholu" dosaženo již před několika desetiletími. Pouze objevy ropy v Severním moři poskytly dočasný oddech. Ale i jejich dny jsou sečteny. Norsko dosáhlo vrcholu těžby v roce 2001, Velká Británie v roce 1999. Německo překročilo vrchol těžby již v 60. letech minulého století. Přibližně dvě třetiny evropské potřeby ropy se musí dovážet. Trend je rostoucí. Dokonce i Velká Británie se mezitím změnila z čistého vývozce na čistého dovozce.

V USA dosáhla těžba texaské ropy, která se snadno těží, vrcholu již v 70. letech. Nedávno však bylo opět ohlášeno výrazné zvýšení americké těžby ropy. Důvodem je těžba těžko dostupné ropy, jejíž průzkum se v té době ekonomicky nevyplatil. Technologie těžby pokročily. Svou roli v tomto vývoji sehrálo i kontroverzní frakování. Severní Amerika mezitím sní o "energetické nezávislosti". Hlavním důvodem této euforie jsou obrovská ložiska ropných písků v Albertě na západě Kanady. Problematické však zůstávají rostoucí náklady na těžbu ropy a trvalé škody na životním prostředí.

Kdy se těžba ropy vyplatí?

Těžba ropy se vyplatí pouze v případě, že energie spotřebovaná na její těžbu je výrazně nižší než energie vytěžená. Stručně řečeno, pokud je třeba vytěžit jednu tunu ropy, aby bylo možné získat sto tun ropy, je to lákadlo pro velký byznys. Taková byla situace před půl stoletím. Pokud však za vynaloženou energii získáte jen o něco více energie ve formě ropy, stává se zisková marže příliš malou. Podniky se pak již nevyplatí.

Nově objevené ropné vrty jsou jen zřídkakdy snadno využitelné konvenčními ropnými poli. V současné době se většinou nacházejí v těžko přístupných terénech. Například u pobřeží Brazílie byla objevena ložiska ropy. K dosažení těchto hlubokomořských ložisek je však třeba překonat 2 000 metrů hloubky oceánu a provrtat 4 000 metrů horniny.

Katastrofa ropné plošiny "Deepwater Horizon" v roce 2010 otevřela světu oči, jak nebezpečné a nákladné může být využívání ropných ložisek v mořských hlubinách. Tehdy uniklo 670 000 tun ropy. Velká část Mexického zálivu byla znečištěna. Zkušenosti s ropnými katastrofami má také Brazílie. V roce 2001 došlo ke dvěma výbuchům na ropné plošině Petrobas-36. Plošina se naklonila a potopila v hloubce 1,3 km.

Tentokrát se společnosti jako BP, Exxon a Chevron zdržely při udělování těžebních práv u brazilského pobřeží. Zakázku získalo konsorcium společností Shell, Total, brazilský Petrobras a čínské společnosti CNPC a CNOOC.

Rostoucí světový obchod je nemyslitelný bez rostoucí těžby ropy

Kiwi z Nového Zélandu? Hovězí steaky z Argentiny? Počítače z Číny? Dovolená v Karibiku? Globalizace je založena na rostoucím světovém obchodu. Rostoucí ceny ropy by tento vývoj omezily. Vývoz se nevyplatí, pokud dopravní náklady zakryjí cenové výhody levné výroby. Logickým důsledkem by byl návrat k větší místní výrobě. To je však pouze neškodný začátek.

Mnohem větší obavy vzbuzuje skutečnost, že naše ekonomika je systémově závislá na růstu. Jen hospodářský růst Číny, Indie a jihovýchodní Asie staví svět před zkoušku. Zásoby energie a zdrojů nebudou dlouhodobě schopny držet krok, aby splnily ekonomická a finanční očekávání.

Konflikty budoucnosti budou války o zdroje.

Až do 70. let 20. století se 20. století vyznačovalo optimismem ohledně pokroku. Politické a mezinárodní konflikty byly do značné míry ideologické povahy. V té době exponenciálně rostla těžba ropy. V očích veřejnosti se tato surovina zdála být nekonečná. V budoucnu však bude hlavním faktorem konfliktů a válek nedostatek surovin a přístup ke zdrojům. Tento kontext vysvětluje, proč navzdory konci studené války výrazně vzrostly celosvětové výdaje na zbrojení.

Poznámka: Článek byl napsán v roce 2014, ale základní problémy jsou stejné i dnes: s tím, jak ubývá zdrojů a jejich těžba je dražší, a tudíž již není rentabilní, chybí globální ekonomice základní suroviny pro průmysl. Bez nich se hospodářský růst zhroutí a s ním i finanční systém založený na pumpování.